Protože se neúprosně blíží jedno významné historické výročí, které na víc než dvacet let ovlivnilo dění v bývalém Československu, zkusme si položit trochu překvapivou otázku :

„Jak ovlivnil vpád bratrských vojsk 21. srpna 1968 vývoj jabloneckého basketbalu?“

Cestu k rozluštění začněme hledat v soutěžní sezoně 1964-65 a výjimečně si dovolím tohle téma zkoumat nikoli z pozice nestranného vypravěče, ale v roli přímého účastníka.

Že se trenéři ženského týmu poměrně často střídali jsme si už řekli. Tentokrát svůj post kormidelníka družstva žen TJ Bižuterie opustil v průběhu zmíněného ročníku nečekaně Standa Solfronk a děvčata marně hledala náhradu v řadách oddílových kolegů z týmu mužů. Během jednoho náhodného rozhovoru s mladičkou laborantkou z firmy, kde jsem pracoval jsme, ani nevím jak, doputovali k tématu sport, zcela bezelstně jsem vypustil konstatování, že jsem taky bývalý baskeťák – a už to bylo! Jestli prý bych nechtěl jablonecké hvězdy trénovat. No, skončilo to tak, že jsem, podlehnuv jejímu kouzlu, po několika dnech svolil. Trénovalo se jednou týdně, to nebyla žádná nepřekonatelná časová překážka a mě to docela bavilo. Tenkrát tam chodilo asi deset děvčat, možná polovina z nich provozovala ještě další sport, věkově to bylo od osmnácti přes třicet, ale i ty dvě nebo tři maminy tátu doma přesvědčily, že to bez basketu nepůjde. Většina se držela hesla: „Když můžu, tak přijdu.“ Kupodivu ani věkové rozdíly nebyly překážkou docela dobré atmosféře na tréninku i v utkáních. Myslím, že jsme tenkrát skončily někde v druhé polovině tabulky, kolem pátého místa. Ještě před koncem sezony 1964/5 jsem na patřičné místo odeslal přihlášku do trenérského kurzu a další sezonu (65/66) už družstvo vedl nikoli laik, ale trenér třetí třídy. Složení družstva se příliš neměnilo, tu a tam se objevila nová tvář a mnohdy jak tiše přišla, tak tiše odešla. Ani další ročník v KP žen ústeckého kraje (66/67) žádné viditelné zlepšení v umístění nepřinesl, možná malý pokrok v kvalitě hry. A také se podařilo „urvat“ v nabité Sokolovně další tréninkovou jednotku a přípravu to nepochybně vylepšilo. Možná polovina soupeřek – především Slovan Ústí, Lovosice a Varnsdorf – nás v pohodě přehrávala. Byly vyrovnanější, vyhranější a převážně i mladší. S ostatními se tu a tam vyhrálo, tu a tam prohrálo. To byly kolektivy postavené na stejném základu jako ten náš jablonecký: žádné vyšší cíle, košíková nás baví, trénujeme a chceme si zahrát. V soutěžním ročníku 1967-68 jsme dokonce propadli na předposlední příčku a nechybělo mnoho, abych se s družstvem rozloučil. Bylo zcela jasné, že cesta k úspěchu jablonecké košíkové tímto směrem nevede. Přesto přihláška do severočeského přeboru žen na sezonu 1968/9 odešla a na posledním tréninku došlo k dohodě, že v září se bude pokračovat. Jenže:

Brzy ráno 21.srpna nás probouzí zlověstný hukot bombardérů, které nad Jabloncem přelétají na Prahu. Vzápětí volání pražského rozhlasu o pomoc, postupně další podrobnosti a po nadějném vývoji Pražského jara zmar, rozčarování, konec lásky na věčné časy a nikdy jinak. Ale politiku nechme raději stranou.

V září na prvním tréninku jen pár děvčat. Přesto začínáme, ale pocity jsou rozporuplné. I tréninková disciplína poněkud povadla, někdy se schází na tréninku jen pár děvčat, dvě hráčky končí, Krista Burger hlásí, že se stěhuje do SRN, jedna z mladých hráček dokonce emigruje. Chléb se láme! Domlouvám se s Boženkou Solfronkovou, jakousi „duchovní matkou“ týmu a kujeme plány na jediný rozumný a radikální krok:

Začít s mládím!

Na jaře 1969 obíháme snad všechny jablonecké školy a přesvědčujeme dívenky, že košíková je krásný sport a ony jsou velmi šikovné a bystré. Jsou to převážně ročníky 1955-56, přihlásilo se jich asi 22. Čeká nás krásná trenérská práce!

Všechno špatné bývá často k lecčemu dobré!

A myslíte, že ten Brežněv s těmi tanky opravdu náš jablonecký basket nějak ovlivnil?

Nakonec jen mé poděkování všem těm děvčatům, která mi pomohla stát se trenérem. Byly to:
Božena Solfronková, Soňa Poláková, Jarča Tomešová, Blanka Lukášová, Vlasta Kroftová, Dáša Stasová, Krista Burgerová, Majka Lindrová, Majka Vaňková, Mirka Patočková, Hátlová, Jehličková, MUDr. Lída Černá, Věra Kašparová a několik dalších, které se v týmu dlouho neohřály.

Gustav Vrbický