Už jsme hovořili o tom, že přelom padesátých a šedesátých let nebyl pro jablonecký basket příliš příznivým obdobím. Mírný vliv mohla mít také skutečnost, že i ve sféře vnitřního státního uspořádání tehdejší lidově demokratické republiky došlo k docela výrazným a nečekaným změnám. Mimo jiné zanikl Liberecký kraj a zažité struktury se dost pronikavě změnily. Reforma krajského uspořádání přiřadila západní část dosavadního Libereckého kraje v čele s Libercem i Jabloncem do kraje Ústeckého se všemi negativy, které to přineslo. Dále došlo k výrazné reorganizaci tělovýchovy ustavením vrcholného orgánu ČSTV (Česko-slovenský svaz tělesné výchovy), takže mnohé dosavadní TJ při této reorganizaci částečně nebo dokonce úplně zanikly, a nejen v tělovýchově panoval několik let „mírný“ zmatek.
(Podle dostupných podkladů edituje G. Vrbický)
Výsledek pro oddíl v TJ Plastimat byl jednoznačný – prakticky zanikl s celou TJ. Pravděpodobně dvě sezony se Jablonec neobjevoval v krajských basketbalových soutěžích. Výrazně k tomu přispělo i to, že řada hráčů i hráček jak z řad „zakladatelů“, tak i novějších zájemců vlastně neměla basketbal jako svůj hlavní sport. Byli to především velmi úspěšní atleti nebo volejbalisté a oba tyto jablonecké sporty se v té době nezadržitelně tlačily do československé elity. Jejich tréninkový proces byl daleko náročnější a basket jako doplňkový sport musel ustoupit. Pro oficiální soutěže bylo najednou málo hráčů i hráček, udržet kontinuitu se tehdy nepodařilo. Ale plamínek basketbalového nadšení doutnal dál a snad v sezoně 1960-61 už se jablonecká družstva opět objevila, tentokrát ovšem pod hlavičkou TJ Jiskra Bižuterie Jablonec.
Bylo by složité vysvětlovat tehdejší organizační struktury soutěžního a vrcholového sportu. Jen na ukázku toho, jaké roztodivné názvy se hemžily ve sportovních novinových zprávách – SPARTAK, JISKRA, DYNAMO, BANÍK, TATRAN – a řada dalších úředně zavedených přízvisek. Bylo to pochopitelně dle sovětského vzoru, asi s cílem vhodným přejmenováním pozitivně ovlivnit úroveň našeho sportu. Podstatnou pro další existenci basketbalu v našem městě se stala skutečnost, že vznikající oddíl byl začleněn do zmíněné Jiskry Bižuterie, tělovýchovné jednoty s kvalitním ekonomickým zázemím, tvořeným jabloneckým bižuterním průmyslem. Hodně prospěšným bonusem byla i skutečnost, že správa tehdy jediné kvalitní tělocvičny – Sokolovny – byla svěřena právě této TJ.
Oddíl košíkové (! nikoli nežádoucího amerického názvu – basketbalu!) měl tehdy velmi jednoduchou organizační strukturu. Družstvo mužů + družstvo žen, předseda oddílu a pokladník, pokud se našel někdo, kdo to chtěl dělat. U družstva mužů většinou „Trenér“ ani neexistoval, byl to spíš lídr, který přirozenou autoritou usměrňoval ostatní hráče. Fluktuace hráčů byla vysoká, na tréninku, kdo přišel, na balon si sáhnul, ale zápasy přinášely velmi často problém s angažovaností mnoha hráčů v jiných sportech, či obdobných časově souběžných aktivitách. Nestávalo se ojediněle, že z Jablonce vyjížděli jen čtyři borci a cestou přes Liberec lovili nějakého známého „černouška“, aby k zápasu vůbec mohli nastoupit.
Družstvo žen, dík přirozenému půvabu většiny hráček o trenéry zpravidla nemělo nouzi. Háček byl v tom, že se poměrně často střídali, byť šlo mnohdy o partnery účinkujících hráček. Složení hráčských kádrů se během jedné sezony dost měnilo, zejména u mužů. Opíralo se o zhruba pětičlennou páteř týmu a kolem ní rotovali ostatní tak, jak mohli, nebo měli chuť. Často tyto problémy komplikovala i záležitost, s níž se dnes mladí muži nesetkávají: povinná vojenská služba. Dvouletá.
Ženy jsou asi ukázněnější, většinou podobný problém neměly, navíc si rády popovídají a před tréninkem, po tréninku, ba často i při tréninku, natož pak při cestách na utkání – kde lze najít více příležitostí?!
V první polovině šedesátých let se trénovalo jedenkrát, výjimečně dvakrát týdně, kapacita velkého sálu Sokolovny, kde vedle košíkářů a volejbalistů trénovali gymnasté, lyžaři, moderní gymnastky, na víc nestačila. Soupeři našich mužů, kteří hráli zpravidla krajskou soutěž – východ, nebývali zdaleka, bylo zde libereckých oddílů (Loko I, Loko III, Pavlovice, VŠST), Varnsdorf, Česká Lípa, někdy Nový Bor.
Ženy měly nabídku soupeřek poněkud pestřejší. Protože ani v ústeckém kraji nebylo tolik ženských kolektivů, aby zaplnily vedle krajského přeboru také krajskou soutěž, hrál se jen přebor a nezbývalo než cestovat i do nejzápadnějších koutů kraje, na. př. do Teplic, Chomutova, Mostu, některá léta i do Klášterce n. O. a přirozeně vedle nejméně dvou ústeckých družstev také do Varnsdorfu a České Lípy.
Trochu podrobněji se u druhé poloviny šedesátých let zastavíme v příštím pokračování.