Mimořádně významný rok, plný nezapomenutelných událostí.

Leden:       Jan Palach - čin, který se stal symbolem odporu proti srpnové okupaci naší země 1968

Březen:     MS v hokeji - Dvě vítězství Čechoslováků nad „sbornou“ ( 2 : 0 , 4 : 3 )

„Vy nám tanky, my vám branky“

Červenec: První člověk na měsíci – Neil Armstrong, Apollo 11

„Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo“

Září:          Jablonecká košíková: dvacítka mladších dorostenek otvírá novou etapu v historii oddílu

(Krůček po krůčku dostat sportovní Popelku mezi šlechtu jabloneckého sportu)

 

Ono to vlastně nezačalo až v září. Takové nesmělé rozhodnutí o nezbytnosti vykročit v trénování tím správným směrem se urodilo už začátkem uplynulé sezony 1968-69. Tehdejší tým žen postrádal perspektivu úspěšného rozvíjení basketbalu v Jablonci a bylo jasné, že na správnou cestu nás zavede jen práce s mládeží.

Takže před námi náhle stál nový, ne zcela předvídatelný úkol – založit družstvo mladých adeptek a odstartovat cestu za zviditelněním jabloneckého basketbalu jak v samotném Jablonci, plném velmi úspěšných sportovních oddílů (atletika, odbíjená, judo, kanoistika, lyžování, box a další), tak i v severočeském regionu, ba možná i dále!

Ještě před tím, než jsme s Boženkou Solfronkovou vyrazili po tehdejších jabloneckých školách lákat šikovné dívčiny na kouzlo oranžového míče, museli jsme najít odpovědi na řadu, pro nás nezkušené, klíčových otázek. Především, co a jak je třeba rozhodnout a zařídit, než to „rozjedeme“. Jak je vlastně budeme vybírat? Jak staré, jak sportovně zdatné, kde budeme trénovat, kolik jich vlastně vybrat, aby nám po roce vůbec nějaké zbyly? Tehdy ještě neexistovala kategorie minižákyň a horní věková hranice žákyň byla, kupodivu jako dosud, čtrnáct let. Když zabrousíme do dvanácti – třináctiletých, budou od těch čtrnáctiletých, už troch ostřílených, dostávat pořádné nářezy. Neodradí je to? Nerozpadne se nám to? No, vsadili jsme tenkrát na čtrnáctileté. A hned další problém: přihlásíme se do soutěží hned s těmi basketem nepolíbenými, nebo zkusíme jednu sezonu zapracovat na pohybových dovednostech a základech hry a pak jim to teprve všem ukážeme!? Nakonec jsme dospěli k názoru, že jednu sezonu budeme v klidu jen trénovat a teprve potom se přihlásíme do soutěží. Vynořily se i další otázky: Začneme trénovat hned na jaře po náboru, nebo to odložíme až na podzim na začátek následující sezony? Pro jarní zahájení hovořily i dva poměrně významné momenty: tenkrát se s odchodem zimy řada sportů stěhovala z tělocvičen na venkovní hřiště, což znamenalo, že v Sokolovně máme větší naději „urvat“ alespoň jednu tréninkovou jednotku. Tu druhou jsme si vypůjčili od žen, které omezily tréninky na jeden týdně. No, a další skutečnost, která hovořila pro jarní zahájení – doufali jsme, že i ty dva, tři měsíce na hřišti upevní chuť nových adeptek u basketu zůstat a objeví se na prvním tréninku i po prázdninách. Vlastní nábor už potom proběhl skoro hladce, malé problémy nás potkaly pouze na 5. ZŠ na Žižkově vrchu, kde se tehdy naplno rozjížděla činnost sportovních atletických tříd a pro naši snahu získat jejich žákyně do jiného sportu neměli příliš mnoho pochopení. Nakonec se nám podařilo nalákat na jabloneckých školách asi 22 dívek a kupodivu – téměř polovina z nich byla ze „Žižkáče“! Možná nám tam tenkrát trochu pomohla paní učitelka Soňa Pecháčková, bývalá basketbalistka, jedna z těch, kterým dnes říkáme „zakladatelé“, nebo „pamětníci“. Prostoru k trénování basketu bylo v tehdejších jabloneckých tělocvičnách pramálo, sen o tom, že bychom mohli trénovat třikrát týdně se vzdálil do neurčita, ale podařilo se získat dvě tréninkové jednotky v Sokolovně v celkem příhodné odpolední době. Bez velkého otálení jsme to, s trochou nejistoty, odstartovali! Podrobnosti si už nepamatuji, ale začali jsme někdy v průběhu dubna, na několika prvních tréninkových jednotkách jsme provedli jakési tehdy doporučované testy sportovní způsobilosti, zjistili to, co vyplývá ze základních poznatků statistiky, totiž, že tam máme pár docela talentů, celkem dost průměrných a pár takových, kterým nadšení nepostačí k vyniknutí.

Náplň tréninků jsme od začátku směřovali především k zdokonalování pohybových dovedností, jak taky jinak!? V jediné basketbalové skříni v Sokolovně tehdy bylo asi pět již dosti obehraných míčů, pár švihadel a několik párů nepříliš vzhledných a vůbec ne vonících botasek. Míče bylo třeba před každým tréninkem „dofouknout“ ruční pumpičkou. Dobrá jehla – to byl přímo poklad. Trénovalo se pochopitelně na velkém sále a tehdy tam z balkonu visely jen dva herní koše. Vzpomínám si, že před jedním z našich tréninků cvičívaly na sále moderní gymnastky a paní profesorka Fárová měla jednu nemilou vlastnost – ráda přetahovala své tréninky. Jen si to představte: Padne celá, máme mít sál pro sebe, ale na té obrovské ploše se ladně v rytmu hudby z přenosného gramofonu svíjí dvě droboučké dívenky, paní profesorka jim udílí rady, my téměř způsobně sedíme na lavičkách, či žíněnkách a ono nic! Ze začátku jsem „svá“ netrpělivě čekající děvčata ze slušnosti usměrňoval, aby nehlučela a nerušila. Jenže k ukončení tréninku gymnastek to nevedlo. Významným poťukáváním na zápěstí s hodinkami jsem paní Fárovou z tréninkového zaujetí nedokázal vytrhnout, a tak mi nezbylo nic jiného, než tu svoji bandu pustit na sál, zůstat za dveřmi a nechat je tam po okrajích skotačit a hlučet, až už i paní profesorka kapitulovala. Jen jsem si potom musel vyslechnout, jak že jsou ty basketbalistky neukázněné. Ale uznávám, že to byla pravá dáma a moderní gymnastikou žila a mnoho pro ni obětovala!

Školní rok skončil zanedlouho, naše čerstvé basketbalistky se rozutekly na prázdniny s naším slibem, že se do konce prázdnin dozví, kdy začnou další tréninky. Přes prázdniny se podařilo ty dvě tréninkové jednotky v sokolovně definitivně na celou následující sezonu získat a pak už nezbývalo, než obtelefonovat či oběhat rodiče se sdělením o prvním tréninku v novém školním roce.

Na něm se, kupodivu, sešly skoro všechny z původního obsazení, dokonce si nejsem úplně jistý, zda nepřivedly jednu, možná dvě nové tváře. Bylo to něco úplně jiného, než trénovat ženy. Všechno důkladně vysvětlit, často i některé cviky při rozcvičce, opravovat způsob běhu, učit základní postoje. Znervózňovalo mě, že při tom šíleně utíkal čas a připravený plán tréninku končil někde ve dvou třetinách. Ale tady platí: než blbě, raději pomaleji. „Čtrnáctky“ jsou už docela rozumná děvčata a tak se kázeňské problémy v podstatě nevyskytovaly. Tu a tam některá neomluveně nepřišla na trénink, ale ani to při počtu hráček kolem dvaceti, příliš nevadilo. Také jsem byl při jedné náhodné návštěvě jistého sportovního funkcionáře upozorněn, že i my ve sportu se oslovujeme „Soudruhu“ a jelikož jsem podlehl a děvčatům to vštípil, stali se z nás ze všech soudruzi a soudružky. Dnes si s většinou tehdejších svěřenek léta tykám, ale některé z těch následujících generací mých svěřenek si při setkání toho „soudruha trenéra“ v lehké nadsázce neodpustí!

Školní rok plynul, my se značným zaujetím trénovali, trochu i s míčem a z očí těch nevinných dívenek jsem četl: „A kdy si taky s někým zahrajeme?“. Samozřejmě se často na konci tréninku chvíli hrálo pět na pět. Oči bolely a odvaha sehnat přijatelného sparingpartnera, nejspíš z Liberce, stále ochabovala. Ale nakonec jsme přece jen kohosi od sousedů sehnali k cvičnému dvojzápasu (na jeden nás bylo moc, to by si asi nejméně polovina děvčat na lavičce oplakala!). Psychicky nás to tenkrát rozhodně neposílilo, ačkoli si naštěstí výsledek nepamatuji. A najednou tu byl konec školního roku, hurá na prázdniny a příští sezonu už se rozhodně do toho krajského přeboru přihlásíme!

Gustav Vrbický