V minulém díle jsme si pověděli něco málo o jabloneckých tělocvičnách. Buďme rádi, že se tehdejší skupina nadšenců uchýlila právě pod křídla TJ Jiskry Bižuterie. Té byla totiž do správy svěřena Sokolovna a tak naděje na vhodný tréninkový i hrací prostor výrazně stoupla. Bylo kde trénovat, bylo kde hrát, nyní se podívejme, jaká konkurence tehdejší mladíky a dívčiny čekala.

 (Podle dostupných podkladů edituje G. Vrbický)

My jsme si zvykli, že už mnoho let žijeme v Libereckém kraji. Šedesátá léta se ovšem pyšnila častými reorganizacemi a Jablonecko i Liberecko tehdy náležely do kraje Ústeckého. Na Jablonecku žádný jiný basketbalový oddíl nebyl, na Liberecku tři, čtyři, a protože to nestačilo na ustavení okresní soutěže, účastnily se tyto oddíly krajských soutěží Ústeckého kraje. Mužských družstev bylo podstatně víc, než ženských, a tak chlapi bojovali v Krajské soutěži východ spolu s Liberečany, Varnsdorfem, Českou Lípou a tu a tam i dalšími. Trochu náročnější s cestováním za soupeřkami to měly ženy. Pro ně totiž existoval jen jeden Krajský přebor Ústeckého kraje, což znamenalo vyjíždět nejen do Liberce, Varnsdorfu, České Lípy, ale také do Litoměřic, Lovosic, Ústí, Teplic, některá léta i do Děčína, Chomutova, Mostu.

Dnes se to našim mladým hráčkám v dorosteneckých a juniorských ligách zdá směšné, jenže k tomu cestování přidejme i jednu podrobnost – dnes naprosto samozřejmá doprava auty byla nemyslitelná – kdopak ho tehdy vlastnil? Autobusových linek přibývalo velice spoře a zejména dnes běžné dálkové spoje, až na výjimky, vůbec neexistovaly. Což do Liberce – to se to jezdilo! Tramvají nebo vláčkem. Ale ostatní zájezdy pouze vlakem. Už cesta do České Lípy přinášela z dnešního pohledu nepředstavitelnou časovou zátěž - vlakem nebo tramvají do Liberce, čekání na spoj směr Česká Lípa - Litoměřice. Pak skoro dvouhodinové kodrcání lokálkou se zastávkami v každé podještědské vesničce. Vlak táhla ukoptěná parní lokomotiva a čoud z jejího kotle se při sebemenším pootevření okna hrnul do kupé. Nevadilo to jen kuřákům, naštěstí jich v našich řadách nebylo mnoho. A to jsme museli mít při nastupování do vlaku štěstí na vagon, v jehož interiéru se několik kupé nacházelo. Jinak nezbývalo, než se spokojit s dřevěnými sedačkami v průchozím vagonu.

Tenkrát jsme to ovšem nemohli srovnávat s něčím dokonalejším, a nezbývalo, než si cestu nějak zpříjemnit. Potom naše poněkud nevázaná zábava strhávala často i mnohé spolucestující „ domorodce“, připojili se ke konverzaci a cesta se stávala snesitelnější. I když – někdy taky ne! Starší osazenstvo vagonové ho oddílu nebylo vždy ochotno sdílet bujarou náladu mladých sportovců a veselému cestování byl zničehonic konec. A nepředvídatelná dobrodružství skýtaly výjezdy ještě dál, třeba do Teplic.
Při přestupování v Litoměřicích někdy vlak na Teplice „ujel“, protože půl, či hodinové zpoždění nebývalo nijak neobvyklé. Ovšem trenéři tiše trpěli: Najít náhradní spoj nebylo v lidských silách, mobily nebyly a kontumace utkání pro pozdní příjezd hostujícího družstva mnohdy visela na vlásku.

Takové zdlouhavé cestování přinášelo i další komplikaci. Již tehdy se soutěže hrály systémem víkendových dvojiček a z časových důvodů nebylo reálné vrátit se, tak jak je to běžné dnes, tentýž den do Jablonce a druhý den vyrazit k druhému z dvojičky. A tak se téměř vždy přespávalo. Povinnost zajistit nocleh měl soupeř a nebylo výjimkou přespávání v nějaké zablešené místní noclehárně, ba tu a tam i na žíněnkách v tělocvičně. Faktem je, že to mělo i své kladné stránky. Při společném strádání, zpestřovaném většinou drobnými kratochvílemi, se docela utužoval kolektiv!

(Pokračování příště)

(Podle dostupných podkladů edituje G. Vrbický)